25.3.2008 - Realee Hill

Raelee Hill je australská herečka nejznámější svými rolemi v jedněch z nejúspěšnějších televizních seriálů její země. Její první velká role byla Loretta Taylor v Paradise Beach, která byla krátce na to následována postavou Serendipity Gottlieb v Neighbours a komisařkou Tayler Johnson ve Water Rats. Raelee je však mezinárodně nejznámější jako Sikozu Svala Shanti Sugaysi Shanu ve sci-fi televizním seriálu Farsape. Původně se ucházela o roli velitelky Mele-On Grayzy, ale byla shledána “přiliš sympatickou” na roli zloducha a role Sikozu byla vytvořena speciálně pro ni výkonným producentem Davidem Kemperem.

Gilles Nuytens: Jste velký zastánce dramatického průmyslu v Austrálii, ale Reality TV zdá se v těchto dnech válcuje programy. Vidíte světélko na konci tunelu, kdy reality show padne v blízké budoucnosti?
Raelee Hill: O… to monstrum, kterým Reality Television je… Budoucnost však myslím vypadá lépe. Reality show se daří a kouše rozpočet australských divadel do prdele - bylo to prostě o tolik levnější pro producenty chrlit Dancing With The Cooking/Renovating/Fashion Designing Big Brothers (pozn. překl. těžko překládat do češtiny, jde o různé reality show, už pronikly i k nám). A tak chrlili. Zanesli tím naše programy. Ale nakonec lidé chtějí příběhy. Lidé chtějí dobře napsané scénáře, které informují, reflektují, vyzývají, inspirují. Mám pocit, že ratingy reality show už klesají. Ztratily tu novotu, kterou kdysi měly. Různé programy nyní kradou divadelní rozpočty (ačkoli k některým těm programům chovám větší respekt. Některé talenty, které tam vystupují… úžasné.). Nicméně jsem si poměrně jistá, že divadlo bude jednou zase na výslunní. Pochopitelně doufám, že to bude spíš dřív než později. Množství nových absolventů našich uměleckých škol, kteří se nemají, kde uchytit… děsivé. A smutné.

GN: Váš nově vyšlý film, The Final Winter, který je nyní na DVD, byl velice dobře přijat. Máte teď na obzoru nějaké další projekty?
RH: The Final Water byl skutečně velmi dobře přijat. Paramount nám řekl, že to byl “nejlépe přijatý” australský film roku, což bylo jistě vzrušující. A povzbudivé. Film byl natočen za asi tři a půl dolaru. Bylo do něj zapojeno mnoho nováčků a bylo skvělé být toho všeho součástí - jejich svěžest byla nakažlivá. Štáb byl skvělý (znovushledání s Waldem, který dělal zvuk u Farscape. A úžasný pan Johnny King, výjimečný rekvizitář). Ale co že jsem to říkala předtím o hereckém průmyslu? Hmm… je tu pár možných konkurzů po vystudování. Tak to chodí v zemi Oz. Je pěkné být středně velkou rybou, ale rybník je velmi, velmi malý. Měla jsem práci v Sydneyské filmové škole, asistovala jsem při režisérských obsazovacích procesech studentů (což mi vždy přišlo fascinující. Mohla bych být “profesionální čtenář” napořád a milovala bych to.).

GN: Jak odlišný, pokud vůbec, byl poměrně zběsilý přístup k natáčení u Farscape oproti jiným televizním projektům, na kterých jste pracovala? Byla tato bouřlivá zkušenost výhodou, když přišlo na výběr nových rolí?
RH: Natáčení do televize je notoricky zběsilé. Narozdíl od mnoha filmů (konkrétně pořádné rozpočty těch amerických, kde si můžete natáčet celý den scénu, která je v záběru 10 vteřin), televizní show se obvykle musí udělat rychle. Opravdu rychle. Čas jsou peníze a tak to je. Televizní herci, pokud chtějí pokračovat ve svých rolích, musí dost rychle reagovat a čím více zkušeností máš s tímhle typem tempa tím lépe zvládáš točený balóny od režisérů nebo změny scénáře na poslední chvíli. Co dělalo Farscape ještě o trochu větší výzvou, byly všechny ty extra věci navíc, se kterými prostě normálně nemusíš počítat. Šílené kulisy, šílené dialogy, šílená pyrotechnika, šílené kostýmy, šílené speciální efekty. Pár tohohle plus fakt, že polovina herců je z 90% slepá díky kontaktním čočkám a máš tu jednu šílenou jízdu. Když máš dneska místnost plnou herců bavících se o práci a když někteří z těch herců dělali nějaký čas na Farscape, ať už dlouhodobější roli nebo jen krátkou hostovací, podívají se na sebe vědoucně a pomalu si kývnou, vzpomínky na zvuky na place a vydanou energii jim zastřou zrak. Kabely a zmatek. Těla nacpaná tam, kde by nacpaná být správně neměla. Jako cvičení v udržování tvých sraček pohromadě bylo Farscape perfektní.

GN: Ještě před Farscape jste pracovala s The Jim Henson Company Creature Shop na divadelní hře “Pan” (pozn. překl. Petr Pan). Pomohla Vám tato zkušenost zvyknout si na práci bok po boku s loutkami a animatronickými maskami ve Farscape? A ještě, myslíte, že použití wirework (pozn. překl. dráty na kterých herec visí) v Panovi přispělo k rozhodnutí, aby Sikozu ve Farscape mohla změnit své gravitační težiště?
RH: Milovala jsem práci s těmi příšerkami. My všichni. Každý se těšíval na tyhle scény. A během hraní se ty příšery mohly klidně stát dalším hercem. Během scén jako by jsi se koukal do očí živé dýchající osoby, jako u jakékoli jiné postavy. Oba jste poháněli příběh dál. Milovala jsem práci s loutkami a měla jsem to štěstí, že jsem s nimi pracovala jak ve filmu, tak v divadle. Loutkaři musí být téměř dvojnásobně pozorní na emoce/tendence. Jako herec se musíš snažit přesvědčit, ale je to pouze o tobě samém. Jako loutkař musíš vzít všechny ty emoce a zkusit přesvědčit s jiným předmětem a skrze něj. Je to fascinující. Všechno to létání jako Wendy na jevišti mi dalo dobrou pozici pro práci s wirework ve Farscape. Myslím, že Sikozu by tak jako tak měla své gravitační schopnost, nehledě na mé předchozí zkušenosti. Každá show potřebuje kočku, která bude šplhat po zdech, nemyslíš?

GN: Když mluvíme o Farscape, mohli jsme vidět mnoho stránek Sikozu. Zjevně stále naživu na konci Peacekeeper Wars, jakým směrem byste ráda viděla pokračovat její role? Ve stylu Walter Matthau/Jack Lemmon s Grunchlkem…?
RH: Matthau & Lemmon… příliš. Ale rozhodně ne nemožné! Sikozu je ten typ osobnosti, který by se, myslím, spojil s kýmkoli, pokud by to znamenalo další krůček k jejím cílům. Je ten typ holky “Means to an End” (pozn. překl. angl. idiom - udělat něco, aby se dosáhlo cíle, ale na tom “něčem” příliš nezáleží) - vystačí si i s tím, protože je inteligentnější než být uzemněna svými dočasnými spojenci a odkloněna od svých zájmů. Je radši v pozadí - nežádejte ji, aby vedla, protože, jako každý génius, moc dobře ví, že to nikdy není král, kdo má skutečnou moc, ale spíše královna.

GN: Spárování Sikozu se Scorpiem ve Farscape byl tah hodný génia. Můžete nám prosím říct něco málo o tom, jaké to bylo hrát takový vztah, pro vás jako herečku, a jak myslíte, že to ovlivnilo postavu Sikozu?
RH: Pokud se měla Sikozu o někoho zajímat, pak to musel být Scorpius. První den, kdy jsem spatřila Scorpia jsem si pomyslela, “Jop… tak tady je můj milostný zájem”. Myslím, že Sikozu objevila mnoho ušlechtilých věcí ve Scorpiovi - jeho očividnou inteligenci, jeho kroutivou mysl, jeho zarputilou a vášnivou honbu za svými ambicemi. Byla k němu přitahována jako magnet. Než začaly naše charaktery hrát víc společně, snažila jsem se zasadit příležitostné, řekněme “flirtovací”, semínko do příběhu. Delší pohledy zatímco se ostatní postavy otočily; poloúsměvy, kdy bych se na něj měla dívat spíše se strachem nebo znechucením. Mocichtivá osobnost našla jinou mocichtivou osobnost buď jako velkou hrozbu nebo jako velké vzrušení. Rozhodla jsem se, že to druhé by mohlo být zajímavější volbou.

GN: Pokud by jste měla vybrat ze své dosavadní kariéry moment, kdy jste si řekla “Můj bože, právě tohle na hraní miluju”, který by to byl?
RH: Wow. Jaká to otázka. Jaká to úžasná, úžasná otázka. Mohla bych květnatě odpovědět hned teď. Mohla bych říct, že je to ten moment, kdy vstoupíš na jeviště a udeří tě stovky světel a cítíš se, jako by tě políbilo tisíc svítání najednou (což taky ano); nebo bych mohla říct, že je to ten moment, když děláš něco naprosto mimo svůj vlastní svět, jako létání nebo bojování nebo padání, něco, co je naprosto výjimečné, že lidé prostě nemají šanci to ve svém normálním životě udělat a vládne ti adrenalin (což taky ano). Ale ne. Musím říct, že mé Zlaté Herecké Moment/y se vždy dějí ve skromné zkouškové místnosti. Kdy si celé dny pohrávám se scénářem, ve své hlavě nebo s ostatními herci, a najednou, najednou něco cvakne. Může to být ta nejobyčejnější větička ve scénáři, zdánlivě laskavá, neškodná, bezvýznamná, ale najednou se něco posune v tvé hlavě a bang! - znenadání se ti otevře celý nový svět porozumění. Nikdy dřív tě nenapadlo přemýšlet o tom takhle. To je můj Zlatý Moment. A tahle přesná chvilka uvědomění, tohleto šířící se vědomí, vcítění se, možnost… není to zalito světlem nebo zavěšeno 60 stop ve vzduchu na drátu, ale je to ta nejúžasnější věc na téhle práci.

GN: Z komentářů jednotlivých epizod jsem si odnesl dojem, že na scéně Farscape byla obrovská interakce mezi scénáristy, režiséry a herci; herci obzvláště byli žádáni, dokonce povzbuzováni, aby přispěli svými vlastními nápady, aby svým postavám dodali větší hloubku a co nejvíce různých stránek. Rád bych věděl, zda to byla unikátní zkušenost nebo zda jste se s takovou svobodou setkala i jinde.
RH: Myslím, že dobrý producent a dobrý scénárista ví, že se vyplatí nechat své herce přispívat svým charakterům nebo příběhu obecně. Rozhodně tomu tak bylo u Farscape. Herci věděli, že jejich nápady mají váhu. Naši scénáristé byli tak vstřícní. A byla s nimi hrozná legrace. Spolupráce je základ pro bohatou produkci. Trik je samozřejmě v tom, že všichni ví, že jsou na stejné lodi, že směřují stejným směrem. Mám ráda tu výzvu, kdy si beru scénář s tím, že slovo scénáristy je slovem Boha, snažím se každé jejich slovo a vizi zapracovat do mé postavy, ale také vím, že dvířka jsou vždy otevřená a já si můžu promluvit s autory pokud mám nějaké své nápady.

GN: Někde jsem četl, že ráda čtete knihy a ve svém volném čase i píšete. Zvažovala jste někdy napsání vlastní knihy nebo scénáře pro TV či film?
RH: Knihy, zbožňuju je. Často se více ztotožním z knihou, více se jí nechám ovlivnit než filmem. Čím starší jsem, tím jsem taky víc ubrečená; mám dojem, že poslední dobou je více knih, které musím odložit, protože hlavní hrdina zažívá krušné časy. Nedokážu číst dál, jak se bojím dalších srdcervoucích stran. Sem padavka. Píšu každý den svého života a popravdě jsem trochu podrážděná, když nemám čas napsat řádek dva v průběhu dne. Jako nějaký zatracený závislák. Všechno jsou to ale dopisy přátelům. Nikdy jsem neměla koule na to, abych se pokusila o román (skutečně koule. Ze všech možných umění myslím, že psaní odhaluje nejvíce od rukou dolu. Chcete se stát zranitelnými? Vyprávějte pravdivý příběh…). Psát něco s tím, že to chci publikovat je na (vždy stoupající) One Day seznamu (pozn. překl. do češtiny těžko k přeložení - má to v plánu udělat vždy další den). Avšak momentálně se obávám, že mí ubozí přátelé se holt budou muset postavit mému neustálému proudu trivialit.

Interview pro Thescifiworld.net udělal Gill Nuytens.
Pro Farscape-world.cz přeložila Linn.



<< zpět